Ukrajinské dobrodružství nevyšlo. Sýrie má zastřít tento debakl, říká odborník na Rusko Libor Dvořák

4. listopad 2015  Tereza Hnízdová   komentáře (0)  1839 objevných slov

„Ukrajinské dobrodružství jednoduše nevyšlo. Sýrie má – mimo racionální důvody jako je snaha potlačit militantní islamisty daleko od ruského území a zároveň pomoci udržet Asadův režim – za úkol i zastřít ukrajinský debakl,“ říká v rozhovoru pro Investigate.cz Libor Dvořák, novinář a odborník na oblast Ruska a přilehlých postsovětských regionů.

Libor Dvořák. Foto: Český rozhlas/Vendula KosíkováLibor Dvořák. Foto: Český rozhlas/Vendula Kosíková

V roce 1994 bylo podepsané Budapešťské memorandum. Co bylo jeho cílem?

Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994 bylo uzavřeno mezi Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Ruskou federací a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska. V rámci této dohody se Ukrajina zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině některé bezpečnostní záruky.

V memorandu se signatáři zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině či třeba vyvarovat se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování. Rusko tyto zásady porušilo mockrát a takříkajíc mnohotvárně.

V potaz bychom ovšem měli brát i jinou věc, na niž se Moskva velice často odvolává: Západ nedodržel své (pravda, smluvně nekodifikované) sliby, že NATO se nebude rozšiřovat východním směrem. Jakmile však tyto sliby, dané již Gorbačovovi, porušil, Rusko se zejména za vlády Putinovy vytrvale snaží nějak odpovědět. Sem patří Putinův militantní projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově (2007), poté přímé ozbrojené angažmá ve východní části Gruzie (2008) a pak už i anexe Krymu a rozpoutání a vytrvalá podpora války na východní Ukrajině, k níž se Rusko ostatně nikdy nepřiznalo.

Čím a kdy začala válka na Ukrajině?

Podle mě začal, dejme tomu, tlak na Ukrajinu už v roce 2004, kdy během tamní prezidentské předvolební kampaně přijel do země Vladimir Putin a začal zcela bezprecedentně lobbovat v zájmu proruského prezidentského kandidáta Viktora Janukovyče. Nevzpomínám si na jiný případ, kdy by hlava sousedního státu, který se ostatně sám deklaroval jako bratrský a s Ukrajinou historicky nerozborně spjatý, otevřeně zasahovala do takového suverénního procesu, jako jsou prezidentské volby.

Následovalo několik zimních plynových válek, z nichž za přímo čítankovou lze označit tu z počátku roku 2009, kdy nakonec Putin donutil, tehdejší ukrajinskou premiérku Tymošenkovou 19. ledna zmíněného roku podepsat bezprecedentně nevýhodnou smlouvu o ukrajinských nákupech ruského zemního plynu za neslýchanou cenu 450 USD/1000 metrů krychlových. (Pro srovnání: letošní průměrná zimní cena se odhaduje na 146 USD…). Horká fáze rusko-ukrajinského konfliktu de facto začíná po střelbě na Majdanu 22. února 2014, což, jak známo, vedlo k okamžitému pádu prezidenta Janukovyče.

Tyto události Moskva nechápala jako novou ukrajinskou revoluci, ale výhradně jako státní převrat. Proto byl z tentokrát už přiznaného Putinova rozhodnutí anektován Krym a začala ruská podpora separatistických snah v Doněcké a Luhanské oblasti.

Co bylo důvodem? Kam tím Putin mířil?

Vladimir Putin sice není s to obnovit SSSR, ale rád by vybudoval něco podobného – a takovéto soustátí si (třeba tak často zmiňovaný Euroasijský svaz) bez Ukrajiny neumí představit. Teď si ale Ukrajinu znepřátelil natolik, že na její začlenění do podobného svazku může zapomenout.

Ruská anexe Krymu nebyla projednaná Radou bezpečnosti OSN. Co to znamenalo pro svět a pro Rusko?

Pro svět to znamenalo neomalené nerespektování územní celistvosti jiného státu a pro Rusko postupnou, prozatím neustále sílící politickou a ekonomickou izolaci, projevující se především sankcemi proti fyzickým i právnickým osobám.

Jak se postupuje, když státy chtějí projednat použití svých vojenských sil s Radou bezpečnosti OSN?

Rada bezpečnosti OSN je dnes patrně nejdůležitější složkou světové organizace, která se snaží bdít nad dodržováním celosvětového míru. Na rozdíl od jiných orgánů OSN jsou její rozhodnutí vojensky vynutitelná. K bojovým akcím sahá zpravidla poté, co znepřáteleným stranám doporučí, aby se pokusily vyřešit konflikt mírovou cestou, a vyšle na místo vlastní síly, jež mají za úkol zklidnit napětí v problematických oblastech. V daném regionu může také vyhlásit klid zbraní, nad jehož dodržováním dohlížejí vyslaní míroví dozorčí. Nic takového se ovšem v ukrajinském případě nestalo a po území konfliktu se pohybují jen pozorovatelé OBSE.

Jakou v tom hrála úlohu Evropská unie?

Rusko Evropskou unii a Američany viní, že předloňský začátek a další průběh Majdanu podobně jako Oranžovou revoluci před více než deseti lety inspirovaly. Západní politici se skutečně snažili mezi prezidentem Janukovyčem a ukrajinskou opozicí, která mu nemohla odpustit vilniuské nepodepsání asociačních dohod Ukrajiny s EU v listopadu 2013, všemožně prostředkovat (což byla zcela jiná role než Putinovo přímé vměšování do již zmiňovaných ukrajinských politických procesů v roce 2004). Tvrdit ale, že Unie způsobila na Ukrajině státní převrat, je nesmysl.

A reakce NATO?

Reakce NATO byla dle mého soudu ostražitá, opatrná a adekvátní: Na přímý ruský vojenský vpád Aliance reagovala zvýšenou vojenskou aktivitou ve východoevropských zemích od Bulharska po Estonsko a pomohla s doplněním zastaralé výzbroje a výstroje ukrajinské armády. Kyjevu ovšem dodala spíše výstroj a neletální techniku, tedy nikoli přímo smrtící zbraně. Důvod je jasný: ukrajinské politické špičky se dlouho snažily rozhodnout konflikt na východě země vojensky, což by ve faktickém souboji s ruskou armádou s největší pravděpodobností nedopadlo dobře a konflikt by to jen prohloubilo a hlavně prodloužilo.

Které části Ukrajiny byly nejvíce zasažené?

Samozřejmě východ země, který je od Ukrajiny fakticky odtržený a půldruhaletou válkou nejvíc materiálně postižený. A to nemluvím o nejméně 8 tisících mrtvých na obou stranách, bohužel včetně značného procenta civilistů. Situace na těchto územích je katastrofální, a jak se zdá, ještě dlouho bude. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby o takto devastovaná území zájem nakonec nejevila ani jedna, ani druhá strana.

Jaká je situace momentálně?

Prvního září letošního roku došlo k faktickému zastavení bojů  – viditelně na popud Vladimira Putina, který se v té době už chystal k dalšímu tažení do Sýrie. Zajímavá je i okolnost, že tzv. lidové republiky nakonec odvolaly místní volby, jež hodlaly uspořádat 18. října 2015 (týden před místními volbami ve zbytku Ukrajiny), a přenesly je až na konec února 2016. Z toho podle mě plyne, že Rusko, jež separatistická území zcela nepochybně fakticky řídí, doufá, že do té doby se podaří urovnat záležitosti konečného státoprávního statutu Doněcké a Luhanské lidové republiky.

Má Putinovo chování v této válce nějakou spojitost s jeho momentální iniciativou v Sýrii?

Zcela bezprostřední. Ukrajinské dobrodružství jednoduše nevyšlo: Místo třetiny Ukrajiny s 15 miliony obyvatel, jak loni na jaře předpokládal ambiciózní projekt Novorusko, bylo nakonec získáno jen pár válkou rozvrácených okresů, do nichž bude třeba investovat desítky miliard dolarů. Jako skutečná kořist tedy zbývá Krym, o němž se ostatně na Západě vůbec nemluví a mohlo by se stát, že Putinovi nakonec bude tiše přiřčen. Sýrie má – mimo racionální důvody jako je snaha potlačit militantní islamisty daleko od ruského území a zároveň pomoci udržet Asadův režim – za úkol i zastřít ukrajinský debakl.

Jste také překladatelem ruské literatury. Které knihy z těch, co jste přeložil, pokládáte za nejvýznamnější?

Určitě Tolstého, Vojnu a mír.

Jaký je váš oblíbený ruský autor?

Ze současných je to bezesporu Vladimir Sorokin, jehož tvorbu v posledních letech do češtiny tlumočím skoro utkvěle. A proč? Protože uměleckými prostředky popisuje to, čím se léta zabývám jako novinář – tedy sklonem Putinova Ruska k agresi a historickými předpoklady této ruské tendence, která ostatně ruskému prezidentovi přinesla devadesátiprocentní podporu obyvatelstva jeho země. Což je číslo víc než znepokojivé.

Lze nějak charakterizovat „typickou ruskou povahu“?

To je otázka na samostatnou stať a ještě spíše na knihu, podobnou dílu Gregory Feifera Rusové. V zásadě bych ale řekl, že největším paradoxem tohoto fenoménu je příslovečná ruská duše, vstřícnost a srdečnost obyčejných lidí, která se zcela ústrojně pojí s touhou být občanem nikoli demokratického státu (to Rusům, jak se zdá, moc neříká), ale velmoci, jíž se zbytek světa pokud možno bojí. Upřímně řečeno se obávám, že já už se příklonu většiny současných Rusů k demokratickým hodnotám s největší pravděpodobností nedožiju.

Libor Dvořák, narozen 6. června 1948 v Chebu, je český novinář, komentátor rádia Český rozhlas Plus a překladatel z ruštiny. Mezi autory, jejichž díla překládá, patří například bratři Strugačtí, Michail Bulgakov, Anton Pavlovič Čechov nebo Vladimir Sorokin. Za překlad díla Proklaté dny od Ivana Alexejeviče Bunina získal tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna pro rok 2006. Libor Dvořák je odborníkem na oblast Ruska a přilehlých postsovětských regionů.

SOUVISEJÍCÍ: Původně vnitrosyrský konflikt byl zneužit globálními hráči k tomu, aby si mezi sebou vyřizovali své účty, říká Břetislav Tureček

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář (0)

Reklama

Čtěte také...

Díky konfliktu se sestřeleným letadlem došlo v rusko-tureckých vztazích k obratu o 180 stupňů, říká Michael Romancov

Díky konfliktu se sestřeleným letadlem došlo v rusko-tureckých vztazích k obratu o 180 stupňů, říká Michael Romancov

„Nejednalo se o vztahy standardní, ale dokonce o vztahy nadstandardní. Obě země, stejně jako prezidenti Putin a Erdogan, deklarovaly, že k sobě mají blízko. Nyní došlo k obratu o 180 stupňů,“ říká v rozhovoru pro Investigate.cz k rusko-tureckým vztahům odborník na politickou geografii, geopolitiku a…

Nejde o civilisty, ale o mediální zájem teroristů, říká odborník na protiteroristickou politiku EU Oldřich Bureš

Nejde o civilisty, ale o mediální zájem teroristů, říká odborník na protiteroristickou politiku EU Oldřich Bureš

„Civilisté jsou vždycky ve špatném čase na špatném místě. Nejsou to přímé cíle teroristických útoků v tom smyslu, že o zabití těchto konkrétních lidí teroristům jde. Jsou v podstatě jen prostředky pro zviditelnění teroristů,“ říká v rozhovoru pro Investigate.cz Oldřich Bureš, odborník na protiterori…

Uprchlíci potřebují zastavit násilí, většinou nikam emigrovat nechtějí, říká senátor Hassan Mezian

Uprchlíci potřebují zastavit násilí, většinou nikam emigrovat nechtějí, říká senátor Hassan Mezian

Senátor Hassan Mezian (ČSSD) je členem zahraničního výboru a jako jeden z mála českých politiků hovoří plynule anglicky, francouzsky a arabsky. Pro své znalosti arabského světa spoluvytváří postoje zahraniční politiky České republiky vůči arabským zemím a zabývá se i otázkami utečenců. "Uprchlíci po…



Přidat komentář

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

Komentáře

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!



Magazín Investigate.cz


Časopis je součástí webů portfolia společnosti MediaShow Group s.r.o.
Všechna práva vyhrazena.

Chcete být v obraze? Sledujte nás!


Zprávy v RSS
Investigate.cz na Seznam.cz
Investigate.cz na Facebooku


Redakce Investigate.cz

Posílejte nám Vaše tipy, postřehy a fotografie. Rádi je zveřejníme!